Harvard při přistání

AT-6C Harvard

Druhoválečný americký cvičný stroj.

Základní parametry

1942

Rok výroby

12,81

m

Rozpětí

1 886

kg

Hmotnost

233

km/h

Cestovní rychlost

1+1

Počet osob

O Letadle

Harvard sídlící dnes na Točné je sice jen "jedním z mnoha", ale svým způsobem patří mezi zhruba 15 000 vyrobenými Texany a Harvardy k těm málo, jejichž "služební historie" byla dlouhá, úspěšná a je poměrně dobře zmapovaná.

 

Harvardy, jak státy britského Commonwealthu tento typ nazývaly (v USA se značil u letectva jako AT-6, případně později T-6, u námořnictva jako SNJ, obojí se jménem Texan), nesly na svých bedrech drtivou část pokračovacího výcviku spojeneckých stíhacích pilotů v západní části světa. Snad jen britský Miles Master mu mohl svým významem konkurovat, ale jen vzdáleně. Lze říct, že by se těžko hledal v USA stíhač, vycvičený v době války a v první dekádě po ní, který se s tímto typem nikdy nesetkal.

Ačkoliv se materiální zdroje Spojených Států zdály nevyčerpatelné, přesto utčité obavy z problémů s jejich dostupností existovaly a tak byla snaha ušetřit kov tam, kde mohly nastoupit méně strategické materiály, třeba dřevo. Proto byl u jedné verze typu, značené jako AT-6C, resp. SNJ-4, či po britsku Harvard Mk.IIa, nahrazen v zadní části trupu a na ocasních plochách dural dřevem.

12,81 m

8,84 m

3,57 m

23,6 m2

1 886 kg

2 548 kg

335 km/h

233 km/h

7 400 m

1 175 km

Pratt & Whitney R-1340-AN-1 Wasp

600 HP/447 kW

135 l/h

440 l

2 piloti

Rozpětí

Délka

Výška

Nosná plocha

Hmotnost prázdného stroje

Vzletová hmotnost

Maximální rychlost

Cestovní rychlost

Dostup

Dolet

Pohonná jednotka

Výkon

Spotřeba

Kapacita nádrží

Počet pasažérů

O letadle AT6 Harvard

Pokračování textu ze žlutého boxu...

V této sérii byl v roce 1942 vyroben i náš Harvard. Časem se ukázalo, že situace s kovy nebude tak špatná a další verze (AT-6D, SNJ-5 a Harvard Mk.III a následující) již byly opět celokovové. Velká část "polodřevěných" Texanů a Harvardů tedy skončila ve skladech a z nich byly postupně vytahovány a přestavovány na celokovové, jak byla potřeba. A to byl i válečný osud našeho stroje. Po vyrobení 18.6.1942 v Dallasu jako námořnický SNJ-4 byl sice přebrán US Navy na výcvikové základně Corpus Christi, ale v příštích letech nalétal pouhých pár hodin, což ukazuje spíš jen na občasné konzervační lety, než na využití ve výcviku. Chvíli po válce byl uskladněn a čekal na svůj další osud.

V roce 1952 se mu však začalo blýskat na lepší časy. Odkoupila ho firma Volitan Air services, přestavěla na celokovový výměnou zadní části trupu, upravila na standard AT-6D (změna elektrické sítě ze 12V na 24V) a dále podle požadavků Jihoafrického letectva (SAAF) do standardu "Harvard". To obnášelo navíc změnu palivového systému a dalších drobností. Následně byl dodán 15.10.1952 do Jižní Afriky, kde měl strávit v aktivní službě příštích téměř 45 let.

Harvardy u SAAF odvedly obrovský kus práce při výcviku pilotů, počínaje druhou světovou válkou a konče 90. lety. Tak dlouho se udržely ve službě díky embargu, které bylo tehdy na JAR vyhlášené kvůli politice Apartheidu, nebylo tedy možné zakoupit novou techniku. V době, kdy končily  (podzim 1995), byly dlouhá léta již posledními letouny tohoto typu ve službě.

Když Harvardy skončily u SAAF, byla část z nich nabídnuta civilním zájemcům ke koupi. Zájem byl poměrně značný, tyto letouny byly do poslední chvíle udržovány vojenským letectvem podle vysokých standardů a nikdy nebyly "napadeny kutilem". Většina si dokonce zachovala původní zbarvení, a tak mezi nimi stále je možné najít kusy, které na sobě dodnes nesou barvu z doby služby, což je u pístových warbirdů dnes naprostá rarita.

A to je případ i našeho Harvardu. V USA byl v roce 1998 uveden znovu do provozu a létal až do roku 2016, kdy byl odkoupen na Točnou se záměrem sloužit přesně k tomu, k čemu byl vyroben - tedy k výcviku pilotů jednomotorových pístových stíhacích letounů. Dlouhou cestu lodí a vzduchem ukončil v únoru 2017 a od té doby je součástí kolekce letounů sídlících na letišti Točná.

Možná vám jeho lak přijde v porovnání s ostatními letouny zašlý. Ano, to je. Byl však (s výjimkou oranžové, obnovené v roce 2005) nastříkán více než 30 let zpátky, když ještě sloužil u SAAF, má tedy svojí historickou hodnotu, kterou se snažíme udržet i nadále.